Sluncem vypálené vápencové pohoří

SLUNCEM VYPÁLENÉ VÁPENCOVÉ POHOŘÍ

Totes Gebirge znamená „mrtvé hory“. Pohoří se nachází na hranici Štýrska a Horního Rakouska. Nejvyšší horou je Grosser Priel s nadmořskou výškou 2515 metrů. Území je tvořeno vysoko položenou náhorní vápencovou plošinou, dle údajů nejvyšší ve východních Alpách, ze které ční ostré štíty budované též vápenci. Pohoří je z velké části skalnaté, kamenité a pusté. Přesto je oblíbeným cílem milovníků vysokohorské turistiky. Na plošině se nachází řada malebných jezer. Dešťová voda však mizí progresivně puklinami ve vrstvách vápenců stovky metrů hluboko. Je zde řada propastí a dalších útvarů typických pro horská krasová území, hlavně závrty a škrapová pole.

Stativ Manfrotto

V roce 1997 jsem se rozhodl pohoří Totes Gebirge navštívit. Opět s plným batohem (ložnice, kuchyň a špajzka v jednom) a hlavně s fotovýbavou. Výchozím bodem bylo jezero Offensee nedaleko lázní Bad Ischl. Odtud jsem brzy ráno zahájil výstup s převýšením přes 500 metrů k jezeru Wildensee. Během cesty nebylo na fotografování ani pomyšlení, cílem bylo dostat se na náhorní plošinu, kde jsem předpokládal vícedenní bivakování s fotografickými výpady po okolí. V odpoledních hodinách jsem úspěšně zabivakoval nad jezerem a rozhodl se připravit ranní výstup na nedalekou horu Rinnerkogel, kde se dal očekávat krásný výhled při východu Slunce. Tato mise byla skutečně úspěšná a dá se říci, že se při tomto prvním fotografickém výpadu podařilo vyfotografovat nejhezčí snímky z celé výpravy.

Stativ Manfrotto

Další dny jsem se pohyboval po škrapových polích a cestách širokými údolími tvaru písmene „U“, které byly dříve vytvořeny činností ledovců. Krajina po celé plošině a na vrcholcích štítů, kterých jsem dosáhl, byla pořád hodně podobná. V prudkém denním Slunci toho moc vyfotit nešlo. Jen díky používání polarizačního filtru se dařilo alespoň trochu projasnit barvy oblohy a zelené kosodřeviny, jinak by byly fotografie nekontrastní a a fádní. Velmi osvěžující byl výstup na Rotgschirr, jehož poslední část vedla po řetězech. I z tohoto vrcholu však byla vidět převážně bílá vápencová skaliska okolních vrcholů a hřebenů.

Během celé výpravy bylo počasí příjemné a přívětivé. Je známo, že v pohoří je častý výskyt silných letních bouří. Manuální fotoaparát Nikon FM 2 s pevnými ohnisky samozřejmě spolehlivě fungoval. Výsledné portfolio asi 20 vybraných snímků z deseti filmů Fujichrome Velvia citlivosti ISO 50 nebylo tolik pestré, jako třeba z mých pozdějších cest za polární kruh do Norska. Přesto mi tato fotografická výprava přinesla další cenné zkušenosti.