Deštivé Dolomity v roce 1992

DEŠTIVÉ DOLOMITY V ROCE 1992

Italské pohoří Dolomity mě vždy velmi lákalo. Jsou to jedny z nejkrásnějších hor Evropy. Špičaté vrcholy. Malebná horská údolí, dech beroucí atmosféra. V září roku 1992 jsem se rozhodl pro fotografickou výpravu na blind s tím, že dle situace se rozhodnu, do kterého koutu se podívám.

Cestoval jsem sám vlakem z Vídně do Lienzu a odtud stopem. Nebylo to tak jednoduché se dvěma svázanými batohy o celkové hmotnosti přes 50 kg, ale nakonec jsem měl štěstí. První auto, které mi zastavilo, mě dovezlo nejen kýženým směrem, ale starší manželé mě vyvezli až k horské chatě Lavaredo u tří krásných a známých špičatých štítů těsně vedle sebe: „Tre Cime“.

Přesunul jsem do odlehlejšího místa, kde jsem rozdělal bivak a vyrážel na opakované fotografické výpravy po dlouhé okružní cestě právě kolem Tre Cime. Pravdou však bylo, že více času jsem trávil v bivaku, protože po celou dobu mé 16 denní výpravy spíše pršelo a byla hustá mlha. V okamžicích, kdy se projasnilo, jsem neotálel, sbalil fotovýbavu a tatranky a kvapným krokem vyrazil fotografovat. To však často bylo umožněno jen na pár hodin, protože během dne se opět pokazilo počasí.

Po týdnu stráveném kolem Tre Cime jsem se rozhodl se přesunout (za hustého deště, jak jinak), stoem do západní části Dolomitů – Puez - Geisler. S dlouho přestávkou v Café Baru „Dolomiti“, kde jsem do sebe nalil několik horkých káv a polévek, jsem pokračoval dále. Přesun se podařil a já pak zabivakoval již za tmy v noci na konci údolí Val Lunga. Déšť ustal a nebi se objevily hvězdy. Také se ochladilo, takže byla naděje příchodu tlakové výše a s ní lepšího počasí. Další den jsem vystoupal na hřeben ve výšce kolem 2 300 m.n.m. kde jsem zabivakoval.

Podnikl jsem několik fotografických výprav, avšak počasí se opět horšilo, takže jsem opět několik dnů trávil v bivaku. Poslední noc jsem přespal v horské chatě na sedle a brzo ráno zahájil sestup za hustého sněžení. Od poloviny cesty se sněžení změnilo v hustý liják, který mě doprovázel řadu hodin pochodu až k silnici. Zde jsem asi po půlhodině stopování chytl „stop snů“. Milí starší manželé – Rakušané, mě, v klimatizovaném BMW dopravili až do Salzcburku, odkud už jel vlak do Prahy. Doma jsem dověděl, zajímavou zprávu. Ty dva týdny, co jsem byl v Dolomitech, postihly sever Itálie nejvydatnější deště za posledních 50 let.

V Dolomitech jsem fotografoval středoformátovým fotoaparátem Pentacon Six TL se dvěma objektivy, základním (80 mm) a širokoúhlým (65 mm). K dispozic jsem měl ještě telekonvertor 2x, který při použití ze základním objektivem vytvořil mírný teleobjektiv a také jsem používal polarizační filtr. Fotil jsem na svitkové inverzní filmy Fujichrome 64 ISO.

Tato výprava mi přinesla mnoho zkušeností, mj. i tu, jak absolvovat náročnou expedici do hor zcela sám.

FOTO: RNDr. Petr Zajíček